Johann Gottlieb Fichte: Pojem vzdělance

Pátá přednáška

ZKOUMÁNÍ ROUSSEAUOVÝCH VÝROKŮ O VLIVU UMĚNÍ A VĚDY NA BLAHO LIDSTVA

Popírání omylů nijak podstatně nepřispívá k odhalení pravdy. Je-li jednou pravda odvozena správnými vývody ze svého vlastního základu, pak všechno, co jí odporuje, musí být i bez výslovného vyvrácení klamné. A jako lze přehlédnout celou cestu, kterou jsme museli urazit, aby­chom došli k nějakému poznatku, tak snadno uvidíme i vedlejší cesty, jež od správné cesty vedou ke klam­ným domněnkám, a můžeme pak lehce u každého mýlí-cího se člověka najít bod, kde pobloudil. Každá pravda totiž může vycházet jen z jediná zásady. Co je touto zása­dou pro každý tu-čitý úkol, to musí řádné vědosloví dovo­dit. Jak se má od této zásady postupovat dále, předpisuje obecná logika a tak se dá snadno najít správná i chybná cesta.

Uvádět opačné domněnky má však velký smysl pro zřetelné a jasné podání nalezené pravdy. Srovnáním pravdy e omyly jsme nuceni dávat lépe pozor na rozlišující znaky obou a promýšlet je s přesnější určitostí a větší jasností. Použiji této metody, abych vám dnes podal krátký a jasný přehled toho, o čem jsem vám dosud přednášel.

Řekl jsem, že poslání lidstva je v neustálém pokroku kultury a v stejnoměrném pokračujícím rozvíjení všech jeho vloh a potřeb; a stavu, který má bdít nad pokrokem a stejnoměrností vývoje, jsem vykázal v lidské společnosti velmi čestné místo.

Této pravdě nikdo určitěji, se zdánlivě zjevnějšími dů­vody a s mocnější výmluvností neodporoval nikdo jiný než Rousseau. Jemu je pokrok lidské kultury jedinou příčinou všeho úpadku lidstva. Spása pro člověka je podle něho pouze v přírodním stavu a ten stav - jak podle svých zásad zcela správně dovozuje - který nejvíce pod­poruje pokrok kultury, totiž stav vzdělanců, je mu pra­menem a centrem vší lidské bídy a záhuby.

Tuto poučku vyslovil muž, který sám své duševní vlohy vypěstoval až k velmi vysokému stupni. Se vší převahou, již mu umožnilo jeho vysoké vzdělání, pracoval, aby pře­svědčil pokud možno celé lidstvo o správnosti svého tvrzení aby je přemluvil k návratu do toho vychváleného pří­rodního stavu. Jemu je pokrokem couvání, jemu je jednou opuštěný přírodní stav posledním cílem, k němuž musí posléze dospět dnešní zkažené a vzděláním zmrzačené lidstvo. Dělal právě to, co my, usiloval, aby lidstvo dostal svým způsobem kupředu, aby urychlil jeho cestu k posled­nímu, nejvyššímu cíli. Dělal tedy to, co sám s takovým rozhořčením napadal; jeho jednání bylo v rozporu s jeho zásadami.

Tento rozpor je však i v jeho zásadách. Co ho k tomu jednání pohánělo jiného než jakýsi pud v srdci? Kdyby byl tento pud prozkoumal a postavil jej vedle onoho, který ho vedl k omylu, byla by jednota a shoda v jeho jednání i v jeho vývodech. Rozřešíme-li první rozpor, rozřešili jsme zároveň i druhý. Je třeba je uvést na společného jmenovatele. Tento společný jmenovatel najdeme a roz­por rozřešíme. Porozumíme Rousseauovi lépe, než rozuměl sám sobě, a přistihneme ho v dokonalejším souhlasu se sebou samým i s námi.

Co asi Rousseaua přivedlo k oné podivné větě, kterou sice před ním tvrdili už jiní, která však ve své obecnosti naprosto odporuje obecnému mínění? Došel k ní snad pou­hou úvahou z nějakého vyššího principu? Ne! Rousseau nepronikl odnikud ke kořenům lidského vědění, ba zdá se, že si otázku jeho základů nikdy ani nepoložil. ,Co je u Rousseaua pravdivé, je založeno bezprostředně na jeho citu a jeho poznatky mají chybu všech poznatků vycházejí­cích z pouhého nerozvinutého citu. Jsou částečně nejisté, protože nikdo nemůže ze svého citu podat dokonalé vyúčtování, částečně je v nich smíšena pravda s nepravdou, protože úsudek založený na nerozvinutém citu prohlašuje za stejnoznačné, co stejnoznačné není. Nemýlí se cit, nýbrž soudnost, protože nesprávně vykládá cit, a smísený cit považuje za čistý. Rousseau usuzuje správně z nevy­vinutých citů, jež klade za základ svých úvah. Jakmile dospěje do oblasti rozumových soudů, je v souladu sám se sebou, a proto neodolatelně strhuje čtenáře, kteří jsou s to myslit jako on. Kdyby byl na cestě usuzování povolil citu nějaký vliv, byl by ho cit přivedl na správnou cestu, s níž ho svedl. Aby se Rousseau méně mýlil, musel by být myslitelem ještě pronikavějším, nebo naopak méně pro­nikavým, a ten, kdo se jím nechce nechat zavést, musí mít buďto velmi bystrou soudnost, nebo velmi nepatrnou. Bud musí být sám myslitelem, nebo vůbec nic.

Rousseau, izolován od vyšší společnosti, veden čistým citem a živou představivostí, narýsoval si o světě a zvláště o stavu vzdělanců, jehož prací se rovněž zabýval, obraz o tom, jací by měli být a jací by nutně museli být a byli by, kdyby se řídili oním obecným citem. Přišel do vyšší­ho světa a rozhlédl se - a jak mu asi muselo být, když viděl svět a vzdělance, jací skutečně jsou! Viděl, že strašné výše dostoupilo, co každý, kdo má oči k vidění, může vi­dět - lidi bez ponětí o své vysoké důstojnosti a o boží jiskře v sobě, skloněné k zemi jako zvířata, připoutané k prachu; viděl jejich radosti a strasti a celý jejich osud závislý na ukojení nejnižší smyslovosti, jejíž potřeba každým uspokojením dostupuje až bolestného stupně, viděl, že v uspokojování této nízké smyslovosti nedbají práva ani nepráva, nedbají svatého ani nesvatého, viděl, jak stále jsou ochotni obětovat prvnímu nápadu celé lid­stvo; viděl, jak dokonce ztratili všechen smysl pro právo a bezpráví, jak vkládají moudrost do dovednosti, jak do­sáhnout svého prospěchu, povinnost do ukojení svých choutek. Viděl konečně, jak hledají v tomto ponížení svou vznešenost, v této hanbě svou čest, a jak s pohrdáním shlí­žejí na ty, kteří nejsou tak moudří a tak ctnostní jako oni ... Viděl - tuto podívanou můžete mít nyní i v Německu - viděl ty, kteří měli být učiteli a vychovateli národa, jak klesli na úslužné otroky jeho úpadku; viděl ty, kteří měli své době udávat tón v moudrosti a vážném úsilí, jak hor­livě poslouchají tón udávaný převládajícím bláznovstvím a převládající neřestí. Slyšel, jak jejich zkoumání je řízeno otázkou: nikoli - je to pravdivé, zlepšuje a zušlechťuje to? - nýbrž: bude tomu příznivě nasloucháno? Nikoli: co tím získám já? Kolik peněz, zda milostivý pokyn hlavy některého prince, či úsměv některé krásky? Viděl, že i oni vkládají svou čest do způsobu svého myšlení; viděl, jak útrpně krčí rameny nad hlupákem, který nechápe ducha doby jako oni; viděl talent, umění a vědění spojeny k ni­čemnému účelu, aby vynutily z nervů, vysílených všemi požitky, ještě rafinovanější požitek, nebo spojeny k opo­vrženíhodnému účelu omlouvat lidský úpadek, ospravedl­ňovat a povyšovat jej na ctnost a všechno strhávat, co se mu staví ještě do cesty; viděl konečně - a to znal z vlastní nepříjemné zkušenosti - jak ti nehodní klesli tak hluboko, že ztratili poslední jiskry ponětí, že je ještě ně­jaká pravda, i poslední ostych před ní, že jsou naprosto neschopni zabývat se důvody, a když jim tento požadavek křičel do uši, slyšel je odpovídat: dost - není to pravda, my nechceme, aby to byla pravda, protože bychom z ní nic nezískali. To všechno viděl a jeho silně vypjatý a okla­maný cit se vzbouřil. Potrestal svou dobu hlubokým roz­hořčením.

Nezazlívejme mu tuto citovost. Je to známka šlechetné duše. Kdo v sobě cítí něco božského, bude často vzdychat k věčné Prozřetelnosti: Toto jsou moji bratři, toto jsou moji společníci, jež jsi mi dala na cestu pozemského života! Ano, mají mou podobu, ale naše duše a srdce nejsou příbuzná, má slova jsou jim cizí řečí a mně zas jejich; slyším zvuk jejich tónů, ale v mém srdci jim nic nepřiznává smysl. Věčná Prozřetelnosti, proč jsi připustila, abych se narodil mezi takovými lidmi? Anebo, když jsem se měl mezi nimi narodit, proč jsi mi dala tento cit a toto nutkavé ponětí něčeho vyššího a lepšího? Proč jsi mě neudělala stejným jako oni? Proč jsi mě neudělala nízkým jako oni? Mohl bych pak žít mezi nimi s radostí. Vám se to snadno spílá jeho zármutku, vám se to kárá jeho mrzutost - vám ostat­ním, kteří necháváte vše, aby šlo svou cestou, vám se to pochvaluje onu spokojenost, s níž si dáte všechno líbit, a skromnost, s níž berete lidi, jací jsou. I on by byl tak skromný jako vy, kdyby byl měl tak málo ušlechtilých potřeb. Vy se nemůžete pozvednout ani k představě lep­šího stavu, pro vás je opravdu všechno dost dobré.

Naplněn hořkými pocity nebyl Rousseau schopen vidět něco jiného než předmět, který onu hořkost vzbudil. Smys­lovost byla pánem, a to byl kořen zla. Nuže tuto vládu smyslovosti chtěl odstranit za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Není divu, že upadl do nejkrajnějšího opaku. Smyslovost nesmí vládnout a nebude vládnout, bude-li umrtvena, nebude-li rozvinuta, nenabude-li síly. Odtud Rousseauův přírodní stav.1

V jeho přírodním stavu nemají být zvláštní vlohy lid­stva vzdělávány, ba nemají se ani projevit. Člověk nemá mít jiné potřeby, než má animální příroda, má žít jako zvíře na pastvě vedle něho. Je pravda, že se v tomto stavu neprojeví žádné neřesti, jež Rousseauův cit tak pobouřily. Člověk bude jíst, když bude mít hlad, a pít, když bude mít žízeň, co kolem sebe právě najde, a když se nasytí, ne­bude mít zájem, aby druhému ukradl potravu, kterou sám nepotřebuje. Když bude nasycen, může před ním kdokoli klidně jíst a pít, co a kolik bude chtít, protože on teď po­třebuje klid a nemá kdy, aby druhého vyrušoval. Pravý charakter lidstva záleží v tom, že hledí do budoucnosti: Ta je zároveň pramenem všech lidských neřestí. Odveďte pramen jinam a nebude neřestí. Rousseau jej skutečně odvádí svým přírodním stavem.

Zároveň je však pravda, že člověk, právě proto, že je člověk, a nikoli zvíře, není určen, aby v tomto stavu zůstal. Tím stavem se skutečně odstraňuje neřest, ale a ní i ctnost a rozum. Člověk se stává nerozumným zvířetem; vzniká nový druh zvířat, lidé přestali existovat.

Rousseau to nepochybně myslel s lidmi poctivě a sám toužil žít v tomto přírodním stavu, který jiným tak vřele doporučoval; tato touha se ukazuje ve všech jeho projevech. Mohli bychom mu položit otázku: co vlastně v tomto přírodním stavu hledal? Sám se cítil rozličnými potřebami omezen a zkrušen, byl jimi sváděn z cesty poctivosti a ctnosti, což je sice pro obyčejného člověka zlo nejmenší, ale muže, jakým byl on, to velmi trápilo. Měl za to, že kdyby žil v přirozeném stavu, neměI by tyto potřeby a byl by ušetřen jak mnohých bolestí, že nebyly uspokojeny, tak ještě větších a trpčích bolestí, že byly uspokojeny nečestně. Byl by měl sám klid před sebou. Cítil se tísněn kvůli druhým, protože stál v cestě uspokojení jejich po­třeb. Lidstvo není nadarmo a zbytečně zlé, myslil si Rous­seau a my s ním. Žádný z těch, kdo mu ublížili, by mu ne­ublížil, kdyby nebyl pociťoval ony potřeby. Kdyby vši­chni kolem něho žili v přírodním stavu, byl by mohl být vůči nim klidný. Chtěl tedy Rousseau nerušený pokoj vnitřní i vnější? Ano. Ale my se ptáme dále: k čemu chtěl tohoto nerušeného klidu použít? Nepochybně k tomu, k čemu používal toho klidu, který měl dosud. K přemýš­lení o svém určení a svých povinnostech, aby tím sám sebe i své spolubratry zušlechtil. Jak by to však dokázal v tom animálním stavu, který učinil předpokladem? Jak by to dokázal bez předchozího vzdělání, jehož mohl dosáhnout jen kulturou? Přenesl tedy nepozorovaně sebe a celou společnost se vším vzděláním, jehož mohla nabýt jen tím, že opustila stav přírodní, do přírodního stavu; předpoklá­dal bezděky, že jej už opustila a že má cestu vzdělání již za sebou a zároveň že jej neopustila a není vzdělaná. A tak jsme došli k Rousseauovu chybnému závěru a můžeme teď jeho paradox rozřešit úplně a s menší obtíží.

Rousseau nechtěl člověka vrátit do přírodního stavu, pokud se týká vzdělání, nýbrž jen pokud se týká nezávislosti na smyslových potřebách. A tu je pravda, že čím je člověk blíž svému nejvyššímu cíli, tím snáze uspokojuje své smyslové potřeby, tím méně námahy a péče vynakládá na svůj život ve světě; úrodnost půdy zvyšuje a podnebí zmírňuje, nesčíslné nové objevy a vynálezy slouží tomu, aby výživa byla rozhojněna a ulehčena, takže s rozšiřo­váním panství rozumu bude mít člověk čím dál méně po­třeb, ne snad proto, že by se jako v hrubém přírodním stavu neuměl zmocnit věcí, nýbrž proto, že je může po­strádat; bude vždycky ochoten vychutnat to nejlepší, nebude-li to ovšem narušovat jeho povinnosti, a bude, moci všechno postrádat, čeho nemůže dosáhnout čestně. Vezmeme-li tento stav jako ideální - ačkoli je nedosa­žitelný jako všechno ideální - je to ten zlatý svět smyslo­vých požitků bez tělesné práce, jak jej popisují staří bás­níci. Před námi tedy leží, co Rousseau jako přírodní stav a oni básníci jako zlatý věk kladou za nás. (Mimochodem připomínám, že u předků se často vyskytuje jev, že se líčí, čím se máme stát, jako něco, čím jsme už byli, a to, čeho máme dosáhnout, se podává jako něco ztraceného. Tento jev má svůj základ v lidské povaze a jednou při vhodné příležitosti jej objasním z ní samotné.)

Rousseau zapomíná, že lidstvo se tomuto stavu může a má přiblížit jenom starostí, námahou a prací. Příroda bez lidské ruky je hrubá a divoká a musí taková být, aby byl člověk donucen tento nečinný stav přírody opustit a opracovávat ji - aby se tím sám z pouhého výtvoru přírody stal svobodnou rozumnou bytostí. A on jej opouští a se vším rizikem trhá jablko poznání, neboť je mu vrozen nezničitelný pud vyrovnat se Bohu. První krok z tohoto stavu ho vede do bídy a trampot života. Jeho potřeby se rozvíjejí, pronikavě žádají své uspokojení, ale člověk je od přírody líný a nečinný jako hmota, z níž vzešel. Nastává tuhý boj mezi potřebou a leností. První vítězí a druhá trpce naříká. Člověk obdělává v potu tváře pole a zlobí se, že pole plodí i trní a bodláčí, jež musí vymýtit. Potřeba není pramenem neřesti. Je naopak pobídkou k činnosti a ctnosti. Zdrojem vší neřesti je lenost. Mít co nejvíce po­žitků a pracovat co nejméně je právě devíza zkažené přiro­zenosti a neřesti vznikají právě z toho, když se pokoušíme podle té devízy žít. Není spásy pro člověka, dokud tuto přirozenou lenost úspěšně nepřemůže a dokud v činnosti a jen v činnosti nenajde radost a všechen svůj požitek. K tomu je tu bolest, která je spojena s pocitem potřeby. Má nás dráždit k činnosti.

To je smysl vší bolesti, a zvláště té bolesti, jež nás pře­padne při pohledu na nedokonalost, zkaženost a bídu našich bližních. Kdo tuto bolest, toto trpké rozhořčení necítí, je nízký člověk. Kdo ji cítí, má hledět, aby se ji zbavil tím, že vynaloží všechny své síly, aby ve své sféře, ve svém okolí zlepšil, co může. A dejme tomu, že jeho prá­ce nenese plody, že nevidí užitku z ní, pak už pocit čin­nosti, pohled na svou sílu, již vynakládá v boji proti obecné zkaženosti, mu dává na onu bolest zapomenout. V tomto bodě Rousseau chybil. Měl energii, ale spíše k utrpení než k činnosti, cítil velmi silně lidskou bídu, ale cítil v sobě mnohem méně sily, aby od ní pomohl, a jak cítil sám, tak soudil o jiných. Jak se choval on sám ke svému utrpení, tak se podle něho chovala celá společ­nost ke svému společnému utrpení. Počítal s utrpením, ale nepočítal se silou, již v sobě lidstvo má, aby si od něho pomohlo.

Pokoj jeho popelu a čest jeho památce. Jeho činnost byla plodná. Zapálil oheň v mnohé duši, která pokračovala v tom, co on započal. Působil, aniž si byl téměř vědom účinku své činnosti. Pracoval, aniž jiné k činnosti vybízel, aniž počítal a jejich pomocí proti souhrnu obecného zla a zkaženosti. Tento nedostatek úsilí o působení převládá v celé jeho myšlenkové soustavě. Je to muž trpné citlivosti, nikoli vlastního činného úsilí proti jejímu vlivu. Jeho milenci svedení vášní se stávají ctnostnými, ale stá­vají se pouze, aniž dobře víme, jak.2 Boj rozumu proti vášni i to pozvolné vítězství, dobývané úsilím, námahou a pra­cí - tedy to nejzajímavější a nejpoučnější - skrývá před našimi zraky. Jeho žák se vychovává sám. Jeho učitel nedělá nic jiného, než že odstraňuje překážky jeho vzdě­lání a v ostatním nechává vládnout dobrotivou přírodu. Ta ho bude stále držet ve svém poručnictví, protože učitel ho nenaučil činné síle, ohni a pevnému odhodlání proti ní bojovat a podrobit si ji.3 Mezi dobrými lidmi bude tento žák dobrý, ale mezi zlými - a kde není většina zlých? - bude nevýslovně trpět. Tak si Rousseau představuje ro­zum: v klidu, nikoli v boji, oslabuje smyslovost, místo aby posiloval rozum.

Provedl jsem toto zkoumání, abych vysvětlil onen po­věstný paradox, který odporuje naší zásadě, ale nejen proto. Chtěl jsem zároveň na příkladu jednoho z největ­ších mužů našeho století ukázat, jací nemáte být. Chtěl sem pro vás z jeho případu vyvodit závažné poučení pro celý váš život. Filosofickým zkoumáním se učíte, jací mají být lidé, s nimiž vás nepoutá nic blízkého, úzkého a nerozlučného. Do těchto bližších vztahů k nim přijdete. Najdete je zcela jiné, než si představuje vaše mravouka. Čím jste ušlechtilejší a lepší, tím bolestnější budou vaše zkušenosti, jež vás čekají. Ale nepoddávejte se této bolesti, přemáhejte ji činy. S tou bolestí se počítá, je pojata do plánu na zlepšení lidstva. Stát a naříkat nad zkažeností lidí a nehnout prstem, abychom ji zmenšili, je babské. Trestat a tupit, aniž lidem řekneme, jak mají být lepší, je nepřátelské. Jednat! Jednat! K tomu jsme tu. Chceme se zlobit, že jiní nejsou tak dokonalí jako my, když jsme jen trochu dokonalejší? Není tato naše větší dokonalost právě v tom, že jsme povoláni, abychom pracovali na zdo­konalení jiných? Mějme radost z pohledu na to širé pole, jež máme obdělat. Radujme se, že v sobě cítíme sílu k tomu a že náš úkol je nekonečný!


1 J. J. Rousseau, O původu nerovnosti mezi lidmi.

2 J. J. Rousseau, Nová Heloisa.

3 Emil čili o vychování.

ZPĚT NA OBSAH