Johann Gottlieb Fichte: Pojem vzdělance

První přednáška

POJEM ČLOVĚKA O SOBĚ

Záměr přednášek, jež dnes zahajuji, je vám částečně znám. Chtěl bych zodpovědět nebo bych chtěl, pánové, pohnout vás, abyste si zodpověděli tyto otázky: jaký je výměr vzdělance? jaký je jeho poměr k celému lidstvu i k jednotlivým jeho stavům? a jakými prostředky může své vznešené určení nejlépe uskutečnit?

Vzdělanec je vzdělancem jen potud, pokud je srovnáván s jinými lidmi, kteří vzdělanci nejsou. Pojem vzdělance totiž vzniká jenom komparací se společností a relací k ní. Tou se nerozumí pouze stát, nýbrž každé společenství rozumných lidí, kteří žijí v prostoru vedle sebe a dostávají se tak do vzájemných vztahů.

Výměr vzdělance jako takového je tedy myslitelný jenom ve společnosti. Odpověď na otázku, jaký je výměr vzdělance, předpokládá odpověď na jinou otázku, totiž na otázku, jaký je výměr člověka ve společnosti?

Odpověď na tuto otázku předpokládá zase odpověď na otázku jinou, ještě vyšší: jaký je výměr člověka o sobě, tj. člověka pouze jako člověka, jak je myšlen na základě pojmu člověka, v izolaci od jakéhokoli spojení, jež v pojmu člověk není nutně obsaženo.

Mohu vám teď bez důkazu říci, co mnozí z vás považovali nepochybně už dávno za prokázané a co ostatně cítí sice nejasně, nicméně však silně, že celá filosofie, všechno lidské myšlení a učení, celé vaše studium, všechno, co vám budu přednášet, nemá jiný smysl než zodpovědět nadhozené otázky a zvláště tu poslední, nejvyšší: jaký je výměr člověka vůbec a jakými prostředky se nejlépe naplní?

Celá filosofie, zásadní, vyčerpávající filosofie je předpokladem nikoli sice pro možnost intuitivního poznání tohoto výměru, nýbrž pro zřetelné, jasné a dokonalé jeho pochopení. Tento výměr člověka o sobě je zároveň předmětem mé dnešní přednášky. Uvidíte, pánové, že to, co o tom řeknu, nemohu v této přednášce povědět od základu, protože v této přednášce nechci pojednat o celé filosofii. Mohu to však postavit na vašem intuitivním poznání. Uvidíte také, že nejvyšším úkolem filosofického bádání je otázka, již chci ve svých veřejných přednáškách zodpovědět: jaký je výměr vzdělance nebo, což je totéž - jak se svého času ukáže - jaký je výměr nejvyšším způsobem opravdového člověka. Prvním úkolem tohoto bádání je pak otázka, jaký je výměr člověka vůbec. Na tuto otázku chci zevrubně odpovědět ve svých soukromých čteních, dnes však tuto odpověď jenom stručně naznačím.

Co je v člověku vlastní duchovost, čisté Já, Já o sobě, izolované, bez jakéhokoli vztahu k něčemu mimo ně? Tato otázka je nezodpověditelná a přesně vzato obsahuje v sobě protiklad. Není sice pravda, že čisté Já je produktem Ne-já - tak nazývám všechno, co je mimo Já, co je jiné než Já, co je mu protikladné - není tedy pravda, říkám, že čisté Já je produktem Ne-já. Taková věta vyjadřuje transcendentální materialismus, který je zcela protismyslný; je však pravda a bude na svém místě ještě zevrubně dokázáno, že Já si není a nemůže být vědomo sebe jinak než ve svých empirických určeních a že tato empirická určení nutně předpokládají něco mimo Já. Už tělo, jež člověk nazývá svým, je něco mimo Já. Bez tohoto spojení s tělem by nebyl člověk člověkem, nýbrž něčím pro nás prostě nemyslitelným, můžeme-li něco takového, co vůbec nelze ani myslit, ještě nazvat něčím. Zkoumat člověka o sobě a izolovaného neznamená podle toho ani zde ani nikde jinde zkoumat jej pouze jako čisté Já, bez jakýchkoli vztahů k čemukoli mimo jeho čisté Já, nýbrž pouze myslet jej mimo jakýkoli vztah k rozumným, jemu podobným bytostem.

A když si ho takto myslíme, jaký je jeho výměr? Co mu jako člověku podle jeho pojmu náleží, kdežto ostatním známým bytostem nenáleží? Čím se liší od všech bytostí, jež my nazýváme člověkem?

Musím vyjít z něčeho pozitivního, a protože nemohu z absolutního pozitivna, z věty: Já jsem, musím si zvolit za hypotézu větu, která je nevykořenitelná z lidského vědomí a je zároveň výsledkem celé filosofie a lze ji přísně dokázat - tuto větu ostatně budu přísně dokazovat ve svých soukromých čteních – totiž větu: Tak jistě, jako má člověk rozum, je svým vlastním účelem, tj. není, protože má být něčím jiným, nýbrž prostě je, protože má být. Jeho prosté bytí je poslední účel jeho bytí, nebo – což je totéž – nelze se nerozporně ptát po žádném účelu bytí. Je, protože, je. Tento charakter absolutního bytí, bytí kvůli sobě samému, je jeho charakter nebo jeho výměr, pokud je pojímán pouze a jenom jako rozumná bytost.

K člověku pak nepatří jenom absolutní bytí, bytí prostě, patří k němu ještě zvláštní určení tohoto bytí: není pouze, on je také něčím. Neříká prostě: já jsem, nýbrž přidává ještě: já jsem to či ono. Pokud je vůbec, je rozumná bytost, pokud je něčím, čím pak je? Na tuto otázku máme odpovědět.

To, čím člověk je, tím není především proto, že je, nýbrž proto, že je něco mimo něj. Empirické sebevědomí, tj. vědomí, že jsme nějak určeni, není možné, není-li tu předpoklad nějakého Ne-Já, jak jsme už řekli a na patřičném místě ještě dokážeme. Toto Ne-Já musí působit na jeho receptivní schopnost, jíž říkáme smyslovost. Pokud tedy je člověk něčím, je smyslovou bytostí. Podle toho, co jsme už řekli, je však zároveň rozumná bytost a jeho rozum nemá být odsouván smyslovostí, nýbrž obě tyto složky mají trvat vedle sebe. Tímto spojením se mění hořejší věta, totiž: Člověk jest, protože jest, v tuto větu: Člověk má být tím, čím je, prostě proto, že je, tj. všechno, čím je, se má vztahovat na jeho čisté Já, na jeho prosté jáství; vším, čím člověk jest, má být prostě proto, že je jáství, a čím nemůže být, protože je jástvím, tím nemá být vůbec. Tato zatím temná teze bude ihned vysvětlena.

Čisté Já si lze představit jenom negativně jako opak svého Ne-já, jehož charakterem je rozmanitost - tedy jako naprosto absolutní stejnorodost; je vždycky jedním a týmž a ničím jiným. Uvedená teze se dá vyjádřit i takto: člověk má být vždycky zajedno sám se sebou a nikdy si nemá odporovat. To znamená, že čisté já nemůže být nikdy v rozporu se sebou samým, protože v něm není žádná rozmanitost; naopak je vždycky jedním a týmž. Empirické Já, Já určené a určitelné vnějšími věcmi si však odporovat může - a jakmile si odporuje, je to známka, že není určeno formou čistého Já, nikoli sebou samým, nýbrž vnějšími věcmi. A tak to být nemá, protože člověk je sám sobě účelem, má určovat sama sebe a nedat se určovat něčím vnějším. Člověk má být, čím je, protože tím být chce a chtít má. Empirické Já má být toho smýš­lení, jaké by mohlo mít věčně. Proto bych - dodávám to jen mimochodem a na vysvětlenou - základní morální poučku vyjádřil formulí: Jednej tak, abys maximy své vůle mohl považovat za věčný zákon pro sebe.

Poslední určení všech konečných rozumných bytostí je podle toho absolutní jednota, ustavičná totožnost, plný soulad se sebou samým. Absolutní identita je formou čis­tého Já a jedinou jeho pravdivou formou nebo spíše: podle toho, zda je v identitě myslitelný, lze poznat výraz oné formy. Které určení může být určeno jako trvající věčně, to odpovídá čisté formě jáství. Nechápejme to však polovičatě nebo jednostranně. Nikoli snad jen vůle má být ve stálé jednotě sama se sebou - o ní se mluví pouze v mravouce - nýbrž všechny lidské síly, jež samy o sobě jsou jenom jednou silou a rozlišují se pouze při svém užití na rozličné předměty - ty všechny mají har­monovat v dokonalou identitu i souhlasit se sebou navzájem.

Avšak empirická určení našeho Já nejsou závislá, aspoň ne z velké části, na nás samých, nýbrž na něčem mimo nás. Vůle je sice ve svém okruhu, tj. v oblasti předmětů, k nimž může tíhnout, když je člověk poznal, absolutně svobodná, jak bude na příslušném místě přesně dokázá­no, avšak pocit a představa, kterou pocit předpokládá, nejsou svobodné, nýbrž závislé na věcech mimo já, je­jichž povahou není identita, nýbrž rozmanitost. Má-li já i v tomto ohledu být stále totožné samo se sebou, musí usilovat o to, aby bezprostředně působilo na věci, na nichž je závislá představa a pocit člověka. Člověk musí hledat, jak tyto věci modifikovat, aby je uvedl ve shodu s čistou formou svého Já, aby nyní i jejich představa, pokud zá­leží na jejich povaze, se shodovala s onou formou. Tato modifikace věcí, jak mají být podle našich nutných pojmů o nich, není možná pouhou vůlí, nýbrž je k ní třeba jisté dovednosti, která se získává a zvyšuje cvikem.

Dále, což je ještě důležitější, naše empiricky určitelné Já se neomezeným vlivem věcí, jemuž se klidně odevzdá­váme, dokud náš rozum není ještě probuzen, stává jistým způsobem povolné, což se naprosto nemůže shodovat s formou našeho čistého Já, protože tato povolnost je vy­volávána věcmi mimo nás. Abychom tuto povolnost od­stranili a obnovili svou čistou původní podobu, nestačí k tomu jenom vůle, k tomu potřebujeme i onu dovednost, která se získává a zvyšuje cvikem.

Získávání dovednosti, jak potlačovat a vykořenit vlastní chybné sklony, vzniklé před probuzením našeho rozumu a pocitu naší samostatnosti, a dále, jak modifikovat věci mimo nás a jak je měnit podle našich pojmů - získávání této dovednosti, pravím, nazýváme kulturou.1 Tímto názvem rovněž označujeme získaný stupeň této dovednosti. Kultura se liší jenom stupni, ale je schopna nekonečného počtu těchto stupňů. Je posledním a nejvyšším prostředkem k dosažení konečného cíle člověka - k dosaženi úplného souladu se sebou samým - považujeme-li člověka za bytost rozumově smyslovou; považujeme-li ho za bytost jenom smyslovou, je pak jeho posledním cílem kultura sama. Smyslovost má být kultivována - to je to nejvyšší a nejzazší, co se s ní dá dělat.

Konečný výsledek všeho, co bylo řečeno, je: dokonalý soulad člověka se sebou samým a - aby mohl být v sou­ladu se sebou samým - soulad všech věcí mimo něho s jeho nutnými praktickými pojmy o nich - s pojmy, jež říkají, jaké věci mají být - je posledním nejvyšším cílem člověka. Tento soulad je - sáhnu-li k terminologii kri­tické filosofie - totéž, čemu Kant říká nejvyšší, dobro. Toto nejvyšší dobro, jak vyplývá z řečeného, nemá snad dvě části, nýbrž je naprosto jednoduché. Je to dokonaIý soulad rozumné bytosti se sebou samou. Ve vztahu k rozumné by­tosti, která je závislá na věcech mimo sebe, lze je však považovat za dvojité; jakožto soulad vůle s ideou věčně platné vůle je morální dobrotou, jakožto soulad věcí mimo nás s naší vůlí (rozumí se s naší rozumnou vůli) je blaže­ností. Není tedy - mimochodem řečeno - pravda, že člověk je determinován touhou po blaženosti k mravní dobrotě, neboť mnohem spíše sám pojem blaženosti a tou­ha po něm vyplývá teprve z mravní přirozenosti člověka. Není tedy dobré, co dělá člověka blaženým, nýbrž jen to činí člověka blaženým, co je dobré. Bez mravnosti není blaže­nost vůbec možná. Příjemné pocity sice bez ní možné jsou a jsou dokonce v rozporu s ní - a v dalším uvidíme, proč - ale ty pocity nejsou blažeností, ba často jí dokonce odporují.

Podřídit si všechno nerozumné, ovládnout je svobodně a podle svého zákona je poslední, konečný cíl člověka. Tento poslední cíl je naprosto nedosažitelný- a musí takovým věčně zůstat, nemá-li člověk přestat být člověkem, nemá-li se stát bohem. Je obsaženo v pojmu člověka, že jeho poslední cíl je nedosažitelný a že cesta k němu je nutně nekonečná. Zároveň však není posláním člověka tohoto cíle dosáhnout. Může a má se však k tomuto cíli stále více přibližovat a toto nekonečné přibližování je jeho pravé určení jako člověka, tj, jako rozumné, ale nekonečné bytosti, jako bytosti smyslové, ale svobodné. Říká-li se onomu naprostému souladu se sebou samým dokonalost v nejvyšším významu toho slova, pak je dokonalost nejvyšším dosažitelným cílem člověka a zdokonalování do nekonečna je jeho posláním. Je tu k tomu, aby byl čím dál mravně lepším, aby všechno kolem sebe dělal smyslově, a pokud je uvažován ve společnosti, tedy i mravně lep­ším, a tím také aby sám sebe dělal čím dál blaženějším.

To je pojem člověka, pokud je chápán izolovaně, tj. mimo vztahy k jiným podobným rozumným bytostem. Nejsme však izolováni, a nemohu-li dnes své úvahy zamě­řit na obecné vzájemné spojení rozumných bytostí, mu­sím si blíže všimnout aspoň toho spojení, které s vámi dnes, pánové, navazuji. Ono vznešené určení, jež jsem vám dnes stručně naznačil, mám u mnohých nadějných mla­dých mužů povznést k jasnému názoru. Přál bych si, aby mým přičiněním se toto poslání stalo nejuváženějším cílem a trvalým tvůrčím principem celého života u vás, mladých mužů, kteří jste určeni k tomu, abyste svým po­dílem co nejmocněji působili na lidstvo, abyste v užším nebo širším okruhu poučováním nebo jednáním nebo obo­jím rozšiřovali vzdělání, jehož se vám dostalo, a na všech stranách zdárně pozvedali náš vzájemně bratrský rod na vyšší stupeň kultury; u vás, mladých mužů, při jejichž vzdělávání vzdělávám zcela pravděpodobně milióny do­sud nenarozených lidí. Jestliže někteří z vás mají o mně laskavé mínění, že cítím vznesenost tohoto svého zvlášt­ního poslání, že chci, aby nejvyšším cílem mého přemýšle­ní a vyučování bylo přispět k podpoře kultury a zvýšení humanity u vás, pánové, a u všech, s nimiž budete mít aspoň nějaký styčný bod, a že považuji za nicotnou kaž­dou filosofii a každou vědu, jež k tomuto cíli nesměřuje - jestliže takto o mně soudíte, soudíte - mohu to snad říci - o mém úmyslu zcela správně. Nakolik budou mé síly tomuto mému přání stačit, nezávisí tak zcela na mně, závisí to částečně na okolnostech, jež nejsou v naší moci. Závisí to i částečně na vás, pánové, na vaší pozornosti, již si vyprošuji, na vaší soukromé píli, na niž rád a plně spoléhám, na vaší důvěře ke mně, jíž se odporoučím a jíž se budu hledět odporoučet i svým jednáním.


1 V raném spise z r. 1793 vymezuje Fichte kulturu takto: ,,Kultura je pěstění všech sil za účelem dokonalé svobody, plné ne­závislosti na všem, co nejsme my sami." J. G. Fichte, Beitrage zur Berichtigung der Urteile uber die franzusische Revolution, str. 51.

ZPĚT NA OBSAH